Dres Olympie znovu oblékne Lukáš Sklenář!

Ve Zdicích jako malý kluk s fotbalem začínal, nyní se po dlouhých 20 letech a štacích v Příbrami, Králově Dvoře, Hořovicích, sedmiletém působení v Německu a angažmá v Berouně do Olympie vrací. První avizovanou posilou A-týmu před nadcházející sezonou není nikdo jiný než Lukáš Sklenář. Zkušenému záložníkovi jsme položili několik otázek.

Lukáši, první otázka se přímo nabízí – co stojí za tvým rozhodnutím vrátit se do Zdic?

Poslední dva roky byly pro všechny fotbalisty těžké, kvůli pandemii se ani nedohrála sezona. Právě v době, kdy se nehrálo, jsem se s předsedou Olympie a mým kamarádem Michaelem Macourkem začal bavit o možnosti vrátit se do Zdic. Nakonec jsem se rozhodl přestoupit už letos. Měl jsem i jiné nabídky od týmů z vyšších soutěží, třeba z divizních Hořovic, ale aktuálně jsem jinou možnost nezvažoval. Návrat do mateřského klubu pro mě byla první volba.

Vzhledem ke tvým zkušenostem a zajímavé kariéře se dá očekávat, že tým na tebe bude v zápasech hodně spoléhat. Cítíš to stejně?

Určitě cítím, že jistou zodpovědnost za tým mít budu, ale určitě nejsem jediný, na koho budou trenéři spoléhat. Dobrých a zkušených hráčů je ve Zdicích dostatek a myslím, že mančaft bude na novou sezonu dobře poskládaný.

Vracíš se sice po dlouhé době, ale rozhodně se nedá říct, že přicházíš do neznámého prostředí…

Ze současného týmu znám většinu kluků, některé už od přípravky, s jinými jsem zase hrál v Berouně. I to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl vrátit. Je to jednoznačně velká výhoda. Je to určitě lepší než přijít do prostředí, kde člověk nikoho nezná.

S jakým cílem se do Olympie vracíš?

Chci Olympii pomoci stabilizovat kádr a hrát klidný střed tabulky v I.A třídě. Bude to o partě, která je dobrá. Věřím, že se to projeví i na hřišti. Mužstvo na mě působí hodně fotbalově a já doufám, že v budoucnu bychom se mohli porvat třeba i o postup do krajského přeboru. Zdejší stadion, zázemí i fanoušci by si to zasloužili. Budu rád, když bude náš fotbal lidi bavit, aby se na naše zápasy vždy těšili.

Počítáš s tím, že ve Zdicích jednou ukončíš kariéru, nebo do budoucna přeci jen ještě počítáš s nějakou štací ve vyšší soutěži?

Během své kariéry jsem nikdy nic neplánoval a na tom nehodlám nic měnit. Prioritou je pro mě nyní pomoct Olympii, co přinese budoucnost, se uvidí.

Není tajemství, že nechybělo mnoho a byl z tebe profesionální fotbalista. Proč to nakonec nevyšlo?

Důvodů je v tomto ohledu vždy více, rozhodující bývá poslední rok v dorostu a s tím spojený přechod z mládežnického do dospělého fotbalu. Právě tam se rozhoduje o dalších fotbalových krocích. Poté, co jsem prošel všemi ligovými ročníky žáků a dorostu v Příbrami, jsem v 17 letech podepsal smlouvu s fotbalovým agentem Daliborem Lacinou. Následně jsem od vedení dostal nabídku smlouvy a měl se začít připravovat s B-týmem, který hrál tehdy třetí ligu. Nakonec jsem se ale rozhodl pro přestup do Králova Dvora, kde se ale trénovalo odpoledne a já se tak mohl současně věnovat i pracovní kariéře.

Máš za sebou také angažmá v Německu, kde jsi nakonec působil sedm sezon. Jak na tuto dobu zpětně vzpomínáš?

Německý fotbal je hodně fyzicky náročný, tak jak ho všichni známe z bundesligy. Musím uznat, že i na divizní a krajské úrovni, na které jsem v Německu působil, je to podobné. Velké nasazení je i na trénincích, nikdo si nedovolí vypustit žádný souboj. V Bavorsku je každý zápas společenská událost. Každý tým v Bavorsku má permanentky na zápasy Bayernu Mnichov.

Jelikož jsi v dresu Příbrami pravidelně hrál v žákovských a dorosteneckých kategoriích na nejvyšší úrovni, musel jsi se na hřišti potkávat se řadou hráčů, které dnes můžeme vídat při televizních přenosech. Můžeš prozradit některá jména?

Zajímavých jmen, se kterými jsem hrál, je hodně. Spousta z nich působí v české lize, ale i v zahraničí. S některými jsem dodnes v kontaktu. Seznam by byl opravdu dlouhý, ale zmíním třeba Tondu Fantiše, Tomáše Wágnera nebo Vaška Černého. Rád vzpomínám třeba na pozvání Ládi Krejčího, který mě s kamarádem Martinem Krausem pozval na zápas italské Serie A AC Milán – Boloňa. Tehdy tam s námi byl i Bořek Dočkal a Mára Matějovský. Po zápase jsme byli všichni na společné večeři a probírali vše možné, třeba Bořkovo angažmá v Číně, to bylo hodně zajímavé. Zážitků spojených s fotbalem mám mnoho.

Podobné to máš asi i s trenéry. Můžeš říct, kdo ti toho dal po fotbalové stránce nejvíc?

Za celou svoji kariéru jsem potkal celou řadu zajímavých trenérů, od kterých jsem se toho spoustu naučil. Určitě stojí za zmínku trenér David Vavruška, Václav Černý nebo Tonda Barák. Zmíním ale i Petra Podzemského z mého posledního angažmá v Berouně, s nímž jsem se potkal i jako hráč v Králově Dvoře. Zapomenout ale nemohu ani na mého tátu, který mě poprvé přivedl na hřiště a následně mě i trénoval.

Můžeš na závěr něco vzkázat mladým hráčům nebo dětem, které s fotbalem začínají?

V dnešní době je hlavně důležité, aby děti vůbec nějaký sport dělaly. Aby se hýbaly. Je nutné vydržet a být trpělivý. Fotbal je krásný sport, který přináší spoustu zážitků, cestování, přátel a těm nejúspěšnějším i práci. Je důležité na sobě neustále pracovat a rozvíjet se, hlavně je to musí bavit. Jako člen krajských výběrů jsem měl možnost podívat se po celé Evropě, kde se pořádá hodně zajímavých turnajů pro děti pod záštitou UEFA.

Lukáši, díky za rozhovor a ať se ti ve staronovém působišti daří!